Ráno vypadalo nevlhce, konečně. Lenivě jsme kolem deváté vylezli ze stanů a šli si dopřát luxus restaurační snídaně. Neprohloupili jsme, zdejší kuchyně je prostě skvělá a Lacovy vejce se slaninou jsou samy o sobě důvodem, proč sem jet. Po hodině ranního hodování byl čas vyrazit. Koupili jsme u Laca jízdenky na pltě a spustili se na kolech 4 km zpět do Červeného Kláštora.
V přístavišti pltí jsme byli předobjednáni a tak jsme vůbec nečekali. Naše plavba prielomem Dunajca, nejhlubším kaňonem střední Evropy tak mohla začít. Dnešní pltě už nejsou klasické vory z kmenů, ale pět spojených podlouhlých prkenných "krabic", které jsou spojeny kramlemi. Na konci desetikilometrové plavby se rozdělí na jednotlivé díly a ručně naloží na náklaďáky - používání vysokozdvižných vozíků ochranáři zakázali. Vzdušná vzdálenost mezi startem a cílem je asi tři kilometry, Dunajec se tu probíjí Pieninami širokými zákruty více než 400 m hlubokým údolím. Masňácky sedíce na lavičkách jsme obdivovali krásu údolí i jednotlivých skalních tvarů. Tři koruny, Sedm mnichů, Jeptiška, Sokolice - to je jen část názvů, kterými je plavba lemována, no a každý má samozřejmě svůj příběh, který sice v okamžiku vyprávění plťařem potěší či pobaví..., ale v hlavě dlouho nezůstane a tak se nedostane ani sem. Po hodině a čtvrt byl čas k přistání a pěkného vodního výletu byl konec. Ušli jsme asi kilásek k výletní restauraci, kde končí veřejně přístupná silnice. Pobědvali jsme, no, Lacova laťka je hodně vysoko..., ale šlo to. Nazpět jsme se vrátili mikrobusem, vyzvedli kola a stejnou cestou po silnici s nákupní zastávkou se vrátili zpět.
Po drobném servisu stanů i kol včetně mytí jsme samozřejmě skončili v Lacově restauraci a u partií lavondysu.
Ujeto 8 km, celkem 224 km. Nastoupáno 50 m, celkem 3550 m.
Žádné komentáře:
Okomentovat