Ve tři začalo pršet a v devět nepřestalo. Skvělé podmínky pro balení stanů... Nakonec jsme uvnitř zabalili, co se dalo a odešli na snídani. Během snídaně se počasí trochu umravnilo a umožnilo nám přece jen dobalit. A pakse zase rozpršelo a zase přestalo... Ve dvanáct jsme se konečně rozloučili s Lacem a vyjeli.
Dnešní plán byl vlastně technický dojezd do Čingova, brány Slovenského ráje, po asfaltových cestách, částečně i hlavních.
Ale přece jen, úvodní stoupání do sedla Spišské Magury (kolem 800 m) po uzavřené siliničce dalo trochu pěkné cyklistiky, včetně následného sjezdu do údolí Popradu. Tam už ale začala státovka s trochou naštěstí sobotního provozu a taky pokolikáté už poprchávat. Mírně jsme vystoupali nudným údolím až do Spišské Belé, kde nás ohřál i nakrmil motorest. O deset kilometrů později jsme v Kežmarku nakoupili zásoby na pobyt (v sobotu jede nikdy neví, jak bude kde otevřeno) a konečně se zbavili popradské státovky. Další mírné stoupání kolem známých termálů ve Vrbově nás dovedlo na okraj spišského údolí s vyhlídkou na celkem blízké kopce Slovenského ráje, náš cíl.
Hned při nájezdu na prešovskou státovku postihl Aničku defekt zadního kola, ale to už bylo opravdu poslední zdržení na dojezdu deseti kilometrů. Odbočili jsme ze státovky, prokličkovali Spišskými Tomášovcemi a už jsme byli na Čingově, jedné z bran Slovenského ráje a dějišti Tatraconu. Ještě vytlačit pár metrů strmých schodů a byli jsme u chaty, kde strávíme příští tři dny běháním po pěších stezkácha žebřících a po večerech zábavou s kamarády, které znám desítky let a už jsem je dlouho neviděl.
Ujeto 58 km, celkem 282 km. Nastoupáno 800 m, celkem 4350 m.
úterý 2. srpna 2011
neděle 31. července 2011
Pátek: Volný den aneb Dunajcem na pltích
Ráno vypadalo nevlhce, konečně. Lenivě jsme kolem deváté vylezli ze stanů a šli si dopřát luxus restaurační snídaně. Neprohloupili jsme, zdejší kuchyně je prostě skvělá a Lacovy vejce se slaninou jsou samy o sobě důvodem, proč sem jet. Po hodině ranního hodování byl čas vyrazit. Koupili jsme u Laca jízdenky na pltě a spustili se na kolech 4 km zpět do Červeného Kláštora.
V přístavišti pltí jsme byli předobjednáni a tak jsme vůbec nečekali. Naše plavba prielomem Dunajca, nejhlubším kaňonem střední Evropy tak mohla začít. Dnešní pltě už nejsou klasické vory z kmenů, ale pět spojených podlouhlých prkenných "krabic", které jsou spojeny kramlemi. Na konci desetikilometrové plavby se rozdělí na jednotlivé díly a ručně naloží na náklaďáky - používání vysokozdvižných vozíků ochranáři zakázali. Vzdušná vzdálenost mezi startem a cílem je asi tři kilometry, Dunajec se tu probíjí Pieninami širokými zákruty více než 400 m hlubokým údolím. Masňácky sedíce na lavičkách jsme obdivovali krásu údolí i jednotlivých skalních tvarů. Tři koruny, Sedm mnichů, Jeptiška, Sokolice - to je jen část názvů, kterými je plavba lemována, no a každý má samozřejmě svůj příběh, který sice v okamžiku vyprávění plťařem potěší či pobaví..., ale v hlavě dlouho nezůstane a tak se nedostane ani sem. Po hodině a čtvrt byl čas k přistání a pěkného vodního výletu byl konec. Ušli jsme asi kilásek k výletní restauraci, kde končí veřejně přístupná silnice. Pobědvali jsme, no, Lacova laťka je hodně vysoko..., ale šlo to. Nazpět jsme se vrátili mikrobusem, vyzvedli kola a stejnou cestou po silnici s nákupní zastávkou se vrátili zpět.
Po drobném servisu stanů i kol včetně mytí jsme samozřejmě skončili v Lacově restauraci a u partií lavondysu.
Ujeto 8 km, celkem 224 km. Nastoupáno 50 m, celkem 3550 m.
V přístavišti pltí jsme byli předobjednáni a tak jsme vůbec nečekali. Naše plavba prielomem Dunajca, nejhlubším kaňonem střední Evropy tak mohla začít. Dnešní pltě už nejsou klasické vory z kmenů, ale pět spojených podlouhlých prkenných "krabic", které jsou spojeny kramlemi. Na konci desetikilometrové plavby se rozdělí na jednotlivé díly a ručně naloží na náklaďáky - používání vysokozdvižných vozíků ochranáři zakázali. Vzdušná vzdálenost mezi startem a cílem je asi tři kilometry, Dunajec se tu probíjí Pieninami širokými zákruty více než 400 m hlubokým údolím. Masňácky sedíce na lavičkách jsme obdivovali krásu údolí i jednotlivých skalních tvarů. Tři koruny, Sedm mnichů, Jeptiška, Sokolice - to je jen část názvů, kterými je plavba lemována, no a každý má samozřejmě svůj příběh, který sice v okamžiku vyprávění plťařem potěší či pobaví..., ale v hlavě dlouho nezůstane a tak se nedostane ani sem. Po hodině a čtvrt byl čas k přistání a pěkného vodního výletu byl konec. Ušli jsme asi kilásek k výletní restauraci, kde končí veřejně přístupná silnice. Pobědvali jsme, no, Lacova laťka je hodně vysoko..., ale šlo to. Nazpět jsme se vrátili mikrobusem, vyzvedli kola a stejnou cestou po silnici s nákupní zastávkou se vrátili zpět.
Po drobném servisu stanů i kol včetně mytí jsme samozřejmě skončili v Lacově restauraci a u partií lavondysu.
Ujeto 8 km, celkem 224 km. Nastoupáno 50 m, celkem 3550 m.
sobota 30. července 2011
Čtvrtek: Od prielomu Popradu k prielomu Dunajce (Andrychowka-Haligovce)
V domečku se samozřejmě spalo dobře. Ranní nízká oblaka, skoro mlha, skrývaly příslib pěkného dne, který (konečně) slibovala předpověď. A než jsme se sbalili, mraky se zvedly a mìsty se objevilo modro a... Ano i slunce! Vydřeli jsme krátký strmý výstup ke státovce a před námi byla první třetina trasy, necelých 20 km ùdolím Popradu. Řeka se tu prolamuje mezi horami a tvoří předěl mezi Bieskidem Niskim a Pieninami. Cesta po lehce zvlněné asfaltce byla poměrně nudná, zpestřená vyhlídkami na kroutící se Poprad a okolní kopce. Ale ubíhala rychle a my jsme za hodinku a něco dorazili na náměstí městečka Piwniczna-Zdrój. Vyplenili jsme místní pekárnu, abychom se posilnili na druhou třetinu cesty, která měla být sportovním vrcholem cesty: 600 m výstup na jeden z hřebenů Pienin, jeho částečný přejezd a sestup do ùdolí Dunajce.
Výstup byl sice celý po asfaltu, ale přesto výživný. Zpočátku mírné stoupání údolím se po 5 km zvrhlo v drsný 3 km krpál úbočím. Nedali jsme se a ve dvě odpoledne jsme byli na začátku hřebene 930 m vysoko. Po zasloužené delší pauze jsme se těšili na pohodovou hřebenovku s výhledy, ale bylo to trochu jinak. Po pár metrech se cesta rozbahnila a vydrželo jí to po celých 5 km hřebenu. Sice to většinou bylo jetelné, ale naše dámy by asi byly jiného názoru. Občas jsme zapadli, občas zapadli a Radka předvedla i pěkný skluz po brašně, kdy ji komplet pěkně pomazala bahnem. Ale výhledy byly, to ano. Zdejší kopce jsou přece jen o pár set metrů vyšší, než ty v předcházejících dnech a je to vidět. Objevily se i první ostrè skalky-homole, typické pro Pieniny.
Po hodince jsme dorazili na rozcestí se žlutou, po které následoval náš sjezd, tedy... Pro někoho spíše sestup. Normální polňačka se záhy ztratila v pastvině a už jsme to valili dolů cesta necesta. Lukáš to sjel prakticky celé, já to vzdal po druhé držce asi 200 m od ùdolní cesty, holky porůznu podstatně výše. V potůčku u cesty jsme se odbahnili z nejhoršího a mohli už po pěknè prašné pokračovat dále do údolí. Shodli jsme se, že zážitek dosáhl kvalit "přejezdu" Beskyd přede dvěma roky. Po cestě se sice pokračovalo bez problémů, ale mezitím se zatáhlo a začalo pršet. Záhy po začátku asfaltu se ale v pravý čas objevil kiosk gastronomyczny s funkčními deštníky a výbornými plackami a pirohy (plněnými jahodami a borůvkami, mňam). A než jsme se nakrmili, přestalo pršet a nám už zbývala jen poslední třetina, 20 km bez překvapení. Nejprve průjezd lázeňským městečkem k Dunajci a pak 10 km cyklostezky jeho kaňonem, kde se zítra svezeme na pltích. Ale i z kola už to bylo moc pěkné a za chvilku jsme byli v Červeném Kláštoře a odtud už jed 2 kilometříky do kompu Goralský dvor, který patří našemu známému Lacovi.
Kemp byl pochpopitelně vlhký, ale jinak skvělý. Po teplé sprše jsme skončili v místní znamenité halušky a jiné dobroty, na které jsme se od počátku těšili. Poseděli jsme s Lacem, dali pár pohárků jeho skvělé lacovice, no prostě bylo dobře. Zítra je volný, výletní den.
Ujeto 58 km, celkem 216 km. Nastoupáno 1150 m, celkem 3500 m.
Výstup byl sice celý po asfaltu, ale přesto výživný. Zpočátku mírné stoupání údolím se po 5 km zvrhlo v drsný 3 km krpál úbočím. Nedali jsme se a ve dvě odpoledne jsme byli na začátku hřebene 930 m vysoko. Po zasloužené delší pauze jsme se těšili na pohodovou hřebenovku s výhledy, ale bylo to trochu jinak. Po pár metrech se cesta rozbahnila a vydrželo jí to po celých 5 km hřebenu. Sice to většinou bylo jetelné, ale naše dámy by asi byly jiného názoru. Občas jsme zapadli, občas zapadli a Radka předvedla i pěkný skluz po brašně, kdy ji komplet pěkně pomazala bahnem. Ale výhledy byly, to ano. Zdejší kopce jsou přece jen o pár set metrů vyšší, než ty v předcházejících dnech a je to vidět. Objevily se i první ostrè skalky-homole, typické pro Pieniny.
Po hodince jsme dorazili na rozcestí se žlutou, po které následoval náš sjezd, tedy... Pro někoho spíše sestup. Normální polňačka se záhy ztratila v pastvině a už jsme to valili dolů cesta necesta. Lukáš to sjel prakticky celé, já to vzdal po druhé držce asi 200 m od ùdolní cesty, holky porůznu podstatně výše. V potůčku u cesty jsme se odbahnili z nejhoršího a mohli už po pěknè prašné pokračovat dále do údolí. Shodli jsme se, že zážitek dosáhl kvalit "přejezdu" Beskyd přede dvěma roky. Po cestě se sice pokračovalo bez problémů, ale mezitím se zatáhlo a začalo pršet. Záhy po začátku asfaltu se ale v pravý čas objevil kiosk gastronomyczny s funkčními deštníky a výbornými plackami a pirohy (plněnými jahodami a borůvkami, mňam). A než jsme se nakrmili, přestalo pršet a nám už zbývala jen poslední třetina, 20 km bez překvapení. Nejprve průjezd lázeňským městečkem k Dunajci a pak 10 km cyklostezky jeho kaňonem, kde se zítra svezeme na pltích. Ale i z kola už to bylo moc pěkné a za chvilku jsme byli v Červeném Kláštoře a odtud už jed 2 kilometříky do kompu Goralský dvor, který patří našemu známému Lacovi.
Kemp byl pochpopitelně vlhký, ale jinak skvělý. Po teplé sprše jsme skončili v místní znamenité halušky a jiné dobroty, na které jsme se od počátku těšili. Poseděli jsme s Lacem, dali pár pohárků jeho skvělé lacovice, no prostě bylo dobře. Zítra je volný, výletní den.
Ujeto 58 km, celkem 216 km. Nastoupáno 1150 m, celkem 3500 m.
středa 27. července 2011
Středa: Zpátky do civilizace (Regietów - Lugi)
Podle předpovědi se dnes mělo začít zlepšovat počasí a podle plánu jsme měli spát na dalším tábořišti. Všecko bylo jinak. Už večer jsem zjistil, že se mi nepozdává část trasy pro toto počasí. Asi 3 km vedly totiž po trase značené čárkovaně, čili polňačka. A slovenská mapa padesátka vykazovala odchylky ve značení plus mínus jeden stupeň. Včerejší zkušenost s brodem na trase s plnou čárou stačila a tak jsem drobně přeplánoval.
Vyčvachtali jsme z kempu, za bohaté fotodokumentace překonali záludnou lávku a kolem dalšiho pěkného kostelíka v Regietowě pokračovali směrem na západ. Po chvíli jsme dorazili na místo původně plánované odbočky a ukázalo se, že obávaná čárkovaná je vlastně úzká, ale pěkná asfaltka. Původní trasa nás pak zavedla na první kopec, nejmenší ze tří dnešních. Po sjezdu do údolí jsme se ocitli u náádherného dřevěného kostelíka a po chvilce fotografickèho postávání se objevil (asi) kostelník s klíči a tak jsme tento kostelík viděli i zevnitř (krásné zlacené barokní ikony). Ještě jsme využili nedalekého sklepa k doplnění zásob - hospody tu nejsou a jeden tudíž nikdy neví a mít co do jednání s hladovým Lukášem není nic příjemného. Další cesta měla být tenká bílá... A vyklubala se z ní štěrkovka, celkem v poho jetelná. Dovedla nás do 630 m na druhý dnešní kopec. A vlastně po sjezdu z něj hned začalo stoupání na ten třetí. Jak už jsem napsal, stoupání jsou tu táhlá, mírná. Tohle bylo trochu zlomyslné - celé 3 km přes kopec byly vypanelovány betonovými deskami, no fuj, jízda jak po pražcích, navíc posledních 400 m stoupání bylo překvapivě strmých. Po sjezdu jsme se napojili na asfaltku vedoucí kolem řeky Muszynka a tím vlastně dnešní cyklistika skončila, protože zbývajících 25 km vedlo stále mírně z kopce. Ale ještě na počátku tohoto jsme v městeczku Tylicz konečně teple poobědvali (a důkladně). Začíná tu civilizace (sjezdovky, penziony) a končí útulný poklid horských vesniček s oblými polesněnými kopci.
Nudné zakončení dne trošku zpestřil až závěr. V mapě označené tábořiště Andrzychówka u řeky Poprad se nekonalo a stejně tak kemp o kilometr dál. Na jeho mìstě stojí nové "chatkové" městečko a tak jsme před sedmou večer vyměkli a jednu vzali (vyšlo to na 35 Kč na hlavu - zítra u Laca v kempu zaplatíme za stanování víc :). Ale... Teplá sprcha po 3 dnech přece jen potěší.
Ujeto 58 km, celkem 158 km, nastoupáno 1000 m, celkem 2350 m.
Vyčvachtali jsme z kempu, za bohaté fotodokumentace překonali záludnou lávku a kolem dalšiho pěkného kostelíka v Regietowě pokračovali směrem na západ. Po chvíli jsme dorazili na místo původně plánované odbočky a ukázalo se, že obávaná čárkovaná je vlastně úzká, ale pěkná asfaltka. Původní trasa nás pak zavedla na první kopec, nejmenší ze tří dnešních. Po sjezdu do údolí jsme se ocitli u náádherného dřevěného kostelíka a po chvilce fotografickèho postávání se objevil (asi) kostelník s klíči a tak jsme tento kostelík viděli i zevnitř (krásné zlacené barokní ikony). Ještě jsme využili nedalekého sklepa k doplnění zásob - hospody tu nejsou a jeden tudíž nikdy neví a mít co do jednání s hladovým Lukášem není nic příjemného. Další cesta měla být tenká bílá... A vyklubala se z ní štěrkovka, celkem v poho jetelná. Dovedla nás do 630 m na druhý dnešní kopec. A vlastně po sjezdu z něj hned začalo stoupání na ten třetí. Jak už jsem napsal, stoupání jsou tu táhlá, mírná. Tohle bylo trochu zlomyslné - celé 3 km přes kopec byly vypanelovány betonovými deskami, no fuj, jízda jak po pražcích, navíc posledních 400 m stoupání bylo překvapivě strmých. Po sjezdu jsme se napojili na asfaltku vedoucí kolem řeky Muszynka a tím vlastně dnešní cyklistika skončila, protože zbývajících 25 km vedlo stále mírně z kopce. Ale ještě na počátku tohoto jsme v městeczku Tylicz konečně teple poobědvali (a důkladně). Začíná tu civilizace (sjezdovky, penziony) a končí útulný poklid horských vesniček s oblými polesněnými kopci.
Nudné zakončení dne trošku zpestřil až závěr. V mapě označené tábořiště Andrzychówka u řeky Poprad se nekonalo a stejně tak kemp o kilometr dál. Na jeho mìstě stojí nové "chatkové" městečko a tak jsme před sedmou večer vyměkli a jednu vzali (vyšlo to na 35 Kč na hlavu - zítra u Laca v kempu zaplatíme za stanování víc :). Ale... Teplá sprcha po 3 dnech přece jen potěší.
Ujeto 58 km, celkem 158 km, nastoupáno 1000 m, celkem 2350 m.
Úterý: Souboj s Wislokou (Tylawa - Regietów)
Ráno se vstavalo pomalu, ale podařilo se. A sotva se vše povedlo navařit a sbalit a vůbec připravit k odjezdu, začalo mrholit. Ale nebyla to žádná hrůza, vyrazili jsme. První zastávka byla ve vesnici Tylawa, bylo třeba doplnit poněkud zdevastované zásoby. A pak už jsme radostně opustili státovku, která nás do ní přivedla.
Kopečky jsou tu mírné (a moc pěkné) a tak ani stoupání nejsou neúnosná. Ale v tomhle stoupání se nám mrholení změnilo v docela hustý déšť, který nás zahnal pod velký strom. Sjezdík po podivném asfaltu nás zavedl do údolí řeky Wisloky, dnešní řeky dne. Podél ní jsme dorazili do vísky Krempna, zdaleka největší v okolí, kde jsme plánovali oběd. Hned na jejím okraji nás uvítal dřevěný pravoslavný kostelík, typický pro tuto oblast. Na hlavní křižovatce sice byla banka, ale po hospodě ani památky a dotaz u domorodce tuto skutečnost potvrdil a navíc se zase rozpršelo. Zachránil nás sklep (=obchod) na téže křižovatce. Nakoupili jsme pytlíkové nudle a uvařili je na jeho krytém zápraží.
Pokračovali jsme dál proti proudu rozvodněné Wisloky až k místu, kde jsme se po prašné cestě chtěli protáhnou mezi kopci. Prašná moc nebyla, spíse zavodněná, po chvilce jsme velké louže a brody přestali počítat. Až jsme po třech kilometrech dorazili k rozvodněnému přítoku, který už nešel. Sice nám hodná paní z protějšího břehu vysvětlovala, že o pár metrů výše přebrodíme, ale zároveň dodala, že dále na cestě jsou ještě 4 brody přes Wisloku, což v tomto nadstavu nevypadalo jako správná volba. A tak jsme se vrátili přes 3 km mokra zpět na silnici a celý ùsek objet s nadějí, že na konci bude most přes W., což z mapy nebylo vůbec patrné. Po vyjetí táhlého kopce a sjezdu k W. bylo jasno - byl. Jenom přístup k němu byl vylepšen asi 10 m úsekem bahna po předcházející záplavě, zapadli jsme všichni a tak jsme se vzápětí dobrovolně prošli na pokraji říčky za účelem odbahnění.
Prašná cesta za řekou (vlastně pokračování od onoho "brodu") byla úlevou. Vzápětí se změnila v pěknou zpevněnou stezku, po níž jsme potřebovali nastoupat 150 m na nejvyšší bod dne (620 m). A taky jsme se definitivně rozloučili s Wislokou, uff. Na kopci jsme byli v šest večer, naštěstí s vidinou posledních 10 km. Po krátké zastávce po sjezdu (prodavačka ve sklepie byla mimořádně tupá - zatím první člověk, který se nijak nesnažil domluvit se) jsme za chvilku byli v cíli ve vesničce Regietów. Jenže... Očekávané tábořiště se jaksi nekonalo. Naštěstí o 1 km dál jsme objevili kempík provozovaný studenty. Vstup do něj byl zpestřen asi 50 cm širokou lávkou přes rozvodněný potok, navíc mokrou a napříč šikmo položenou. Zvládli jsme. Vlastní tábořiště pěkně položenè pod stromy bylo vybaveno kadibudkou (včetně tabulkové návěšti WOLNO/ZAJETO :). Ale taky bylo bohužel dost rozbahněné, takže večer byl dost čvachtavý při přecházení mezi stany a krytým jednoduchým přìstřeškem se stolem.
Ujeto 65 km celkem 100 km, nastoupáno 980 m celkem 1350 m.
Kopečky jsou tu mírné (a moc pěkné) a tak ani stoupání nejsou neúnosná. Ale v tomhle stoupání se nám mrholení změnilo v docela hustý déšť, který nás zahnal pod velký strom. Sjezdík po podivném asfaltu nás zavedl do údolí řeky Wisloky, dnešní řeky dne. Podél ní jsme dorazili do vísky Krempna, zdaleka největší v okolí, kde jsme plánovali oběd. Hned na jejím okraji nás uvítal dřevěný pravoslavný kostelík, typický pro tuto oblast. Na hlavní křižovatce sice byla banka, ale po hospodě ani památky a dotaz u domorodce tuto skutečnost potvrdil a navíc se zase rozpršelo. Zachránil nás sklep (=obchod) na téže křižovatce. Nakoupili jsme pytlíkové nudle a uvařili je na jeho krytém zápraží.
Pokračovali jsme dál proti proudu rozvodněné Wisloky až k místu, kde jsme se po prašné cestě chtěli protáhnou mezi kopci. Prašná moc nebyla, spíse zavodněná, po chvilce jsme velké louže a brody přestali počítat. Až jsme po třech kilometrech dorazili k rozvodněnému přítoku, který už nešel. Sice nám hodná paní z protějšího břehu vysvětlovala, že o pár metrů výše přebrodíme, ale zároveň dodala, že dále na cestě jsou ještě 4 brody přes Wisloku, což v tomto nadstavu nevypadalo jako správná volba. A tak jsme se vrátili přes 3 km mokra zpět na silnici a celý ùsek objet s nadějí, že na konci bude most přes W., což z mapy nebylo vůbec patrné. Po vyjetí táhlého kopce a sjezdu k W. bylo jasno - byl. Jenom přístup k němu byl vylepšen asi 10 m úsekem bahna po předcházející záplavě, zapadli jsme všichni a tak jsme se vzápětí dobrovolně prošli na pokraji říčky za účelem odbahnění.
Prašná cesta za řekou (vlastně pokračování od onoho "brodu") byla úlevou. Vzápětí se změnila v pěknou zpevněnou stezku, po níž jsme potřebovali nastoupat 150 m na nejvyšší bod dne (620 m). A taky jsme se definitivně rozloučili s Wislokou, uff. Na kopci jsme byli v šest večer, naštěstí s vidinou posledních 10 km. Po krátké zastávce po sjezdu (prodavačka ve sklepie byla mimořádně tupá - zatím první člověk, který se nijak nesnažil domluvit se) jsme za chvilku byli v cíli ve vesničce Regietów. Jenže... Očekávané tábořiště se jaksi nekonalo. Naštěstí o 1 km dál jsme objevili kempík provozovaný studenty. Vstup do něj byl zpestřen asi 50 cm širokou lávkou přes rozvodněný potok, navíc mokrou a napříč šikmo položenou. Zvládli jsme. Vlastní tábořiště pěkně položenè pod stromy bylo vybaveno kadibudkou (včetně tabulkové návěšti WOLNO/ZAJETO :). Ale taky bylo bohužel dost rozbahněné, takže večer byl dost čvachtavý při přecházení mezi stany a krytým jednoduchým přìstřeškem se stolem.
Ujeto 65 km celkem 100 km, nastoupáno 980 m celkem 1350 m.
pondělí 25. července 2011
(Praha-) Medzilaborce - SK/PL - Tylawa
Vlastne vse probehlo podle planu. V nedeli v sedm dorazila Loli vlakem z Usti na hl.n., kde jsme ji taktak stihali. Povecereli jsme a uz byl cas nasypat vsechny nase sakypaky do vlaku, v peti lidech uz je to slusna hromadka. Jedinym nedostatkem luzkoveho vagonu byla tepla plzen a tak jsme vicemene presne dorazili do Humenneho. Tam mi udelaly radost slovenske drahy, kdyz pristavily do Medzilaborcu dvojplostici, kam se kola v pohode vesly. Jenom to nakladani a vykladani, to je otrava. Ale v kazdem pripade jsme usetrili 41 km nudnym udolim Laborce.
Ve Warhol City jsme byli pred pul dvanactou - cas obeda. Po kratkem motani sem a tam jsme objevili penzion Andy :) s cyklozahradkou, nastesti krytou. Sotva jsme totiz usedli, prisla (podle predpovedi) prehanka takoveho kalibru, ze hluk busiciho deste do plechove strechy znemoznil na chvili jakykoli hovor. Behem obeda jsem dodelal par drobnych uprav na kolech, ktere jsem doma nestihl. A taky nastesti prestalo lejt. Za kompletni a dobry obed pro 5 lidi jsme nechali €18, prijemne.
Z Medzilaborcu jsme nejprve mirne zvlnene stoupali podel Laborce, posleze asfaltka skoncila v posledni vesnici a dále pokracovala desti ponekud zmeklou piskosterkovou cestou. V tehle oblasti ziji Rusini, stejne jako na Podkarpatske Rusi. Poznalo se to podle dvojjazycnych nazvu vesnic i typickych pravoslavnych kosteliku. U jednoho z nich, po prvnich 10 km, jsme cekali 1/4 hodiny na Radku, ktera nasadila vyhlidkove fotograficke tempo.
Po sterkove stezce ke hranici se stoupalo pracne, predjeli mne Lukas i Loli. Anicce se obecne jede hure, protoze si z letniho tabora privezla nejake lehke nachlazeni - no nic, musi to rozjezdit. A Radka pro zmenu tesne pod poslednim stoupanim dostala defekt a tak jsme se na hranici zdrzeli dele nez chteli.
Ale pak uz to bylo (skoro) jen z kopce. Sterkovka par km a jednom brodu presla ve spatny asfalt, ktery se ve vesnici vylepsil. S vedomim ze je pul pate a nam zbyva poslednich par cyklm jsme dali nejdriv zastavku u kosteliku se sochou Jana Pavla II. a pote pauzu u obchudku na vafle, dzus ci pivko.
Sjezd po mensi statovce nas rychle privedl k ricce a lesovne Tylawa, kde je zrizene pekne male taboriste s par krytymi stolecky, vlasne loucka uprostred lesu. Postavili jsme stany a pristresek se nam hned docela hodil, protoze zacalo dnes podruhe prset. Radka stvorila nejakou instantni potravu, ja zkontroloval kola a uz byl cas na caj a vecerni partii lavondysu. Sice jsme dohravali pri celovkach, ale presto se mi podarilo vsechny vyskolit.
Ujeto 34 km, nastoupano 450 m.
Ve Warhol City jsme byli pred pul dvanactou - cas obeda. Po kratkem motani sem a tam jsme objevili penzion Andy :) s cyklozahradkou, nastesti krytou. Sotva jsme totiz usedli, prisla (podle predpovedi) prehanka takoveho kalibru, ze hluk busiciho deste do plechove strechy znemoznil na chvili jakykoli hovor. Behem obeda jsem dodelal par drobnych uprav na kolech, ktere jsem doma nestihl. A taky nastesti prestalo lejt. Za kompletni a dobry obed pro 5 lidi jsme nechali €18, prijemne.
Z Medzilaborcu jsme nejprve mirne zvlnene stoupali podel Laborce, posleze asfaltka skoncila v posledni vesnici a dále pokracovala desti ponekud zmeklou piskosterkovou cestou. V tehle oblasti ziji Rusini, stejne jako na Podkarpatske Rusi. Poznalo se to podle dvojjazycnych nazvu vesnic i typickych pravoslavnych kosteliku. U jednoho z nich, po prvnich 10 km, jsme cekali 1/4 hodiny na Radku, ktera nasadila vyhlidkove fotograficke tempo.
Po sterkove stezce ke hranici se stoupalo pracne, predjeli mne Lukas i Loli. Anicce se obecne jede hure, protoze si z letniho tabora privezla nejake lehke nachlazeni - no nic, musi to rozjezdit. A Radka pro zmenu tesne pod poslednim stoupanim dostala defekt a tak jsme se na hranici zdrzeli dele nez chteli.
Ale pak uz to bylo (skoro) jen z kopce. Sterkovka par km a jednom brodu presla ve spatny asfalt, ktery se ve vesnici vylepsil. S vedomim ze je pul pate a nam zbyva poslednich par cyklm jsme dali nejdriv zastavku u kosteliku se sochou Jana Pavla II. a pote pauzu u obchudku na vafle, dzus ci pivko.
Sjezd po mensi statovce nas rychle privedl k ricce a lesovne Tylawa, kde je zrizene pekne male taboriste s par krytymi stolecky, vlasne loucka uprostred lesu. Postavili jsme stany a pristresek se nam hned docela hodil, protoze zacalo dnes podruhe prset. Radka stvorila nejakou instantni potravu, ja zkontroloval kola a uz byl cas na caj a vecerni partii lavondysu. Sice jsme dohravali pri celovkach, ale presto se mi podarilo vsechny vyskolit.
Ujeto 34 km, nastoupano 450 m.
neděle 24. července 2011
Před startem
Někdy mám pocit, že takový ten seznam povinností se před každou cestou prodlouží oproti té předcházející. A to jak pro vlastní přípravu, tak i to zařizování okolo. Ale odpočet už je v hodinách, z domu vyrážíme po šesté, abycho odchytili Loli na nádraží, definitivně upřesnili balení a pak už se svěřili nočnímu vláčku na Slovensko.
Teď mne tak napadlo, že tenhle výlet je tak trošku esencí našich koníčků: Pět dní pojedeme na kole, po cestě budeme hrát go, na konci strávíme tři dny s kamarády scifisty a po večerech si s nimi Radka určitě zazpívá :-)
Teď mne tak napadlo, že tenhle výlet je tak trošku esencí našich koníčků: Pět dní pojedeme na kole, po cestě budeme hrát go, na konci strávíme tři dny s kamarády scifisty a po večerech si s nimi Radka určitě zazpívá :-)
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)